Tým absolvoval exkurzi do černouhelného dolu ČSM v Karviné, posledního svého druhu v České republice. A co víc, šlo o jednu z posledních příležitostí sfárat do hlubin před jeho definitivním uzavřením 31. ledna. Tu jsme si prostě nemohli nechat ujít. Reportáž z této nevšední akce připravila manažerka kontraktu Táňa Ciferská, která akci zároveň organizačně zajistila.

Už cestou bylo ve vzduchu cítit lehké napětí. Někteří kolegové se tvářili jako dobrovolníci vypravující se na dobrodružnou výpravu, jiní spíš jako lidé, které k účasti přiměly nenadálé životní okolnosti. Nervozita stoupala úměrně tomu, jak se blížil okamžik sfárání.

Ranní sraz u šachty byl sám o sobě pro část výpravy výzvou. Někdo zvládl vstávat statečně, jiný se ještě cestou snažil „vstřebat žloutek“ a smířit se s realitou, že hornické dobrodružství nezačíná v devět.

Po přísné kontrole na vrátnici – mimochodem, prošli jsme všichni, což považuji za malý osobní úspěch – si nás převzal místní bezpečák. Během školení nám názorně ukázal, jak používat dýchací přístroj. Upřímně, pokud by došlo na skutečnou krizovou situaci, část z nás by se nejspíš udusila spíš zmatkem než nedostatkem kyslíku. Ale snažili jsme se.

Následovalo rozdělení do šaten. Ano, pánové zvlášť, dámy zvlášť. A ne, ani přes diplomatické náznaky jsme nedosáhli společné převlékárny. Na lavicích už čekal kompletní hornický „mundúr“: fáračky, košile, blůza, helma, a dokonce i spodní prádlo. Chtě nechtě – během pár minut z nás byli havíři.

Cestou kolem polévkárny jsme neodolali místní specialitě – boršči, který byl podle všeho strategicky umístěn přesně tam, kde ho člověk před sfáráním nejvíc ocení. Posilněni polévkou jsme zamířili ke klecím. Tedy odborně řečeno k výtahům. Ale běžný výtah si pod tím nepředstavujte – dvoupatrová klec vypadala spíš jako zařízení, do kterého nastupují horníci… nebo posádka na cestu na Mars.

Po zavření drátěných dveří a zvonkovém signálu se klec rozjela dolů. Tma byla absolutní. Jediným zvukem byly hluboké nádechy kolegyň, které s každým metrem pod zemí dávaly jasně najevo rostoucí úroveň stresu. Za dvě minuty jsme byli dole – i když některým se to subjektivně rovnalo minimálně dvaceti.

Po vystoupení nás přivítal téměř hmatatelný uhelný prach, který si s námi poradil opravdu důkladně – pronikl všude, kam jen trochu mohl. Výsledkem byl přirozený „černý makeup“, který by se v beauty magazínech sice neuchytil, ale mezi horníky má dlouholetou tradici.

Tři hodiny jsme se pohybovali spletí štol, poslouchali výklad průvodců a postupně si začali uvědomovat, jak extrémně náročná tahle práce je. Vrchol přišel u čelby, kde jsme viděli důlní kombajn v plné akci. Papírově uváděných 100–110 dB nevypadá hrozivě, ale v úzkých chodbách se hluk násobí a odráží jako na rockovém koncertu – jen bez rocku. Při každodenní práci tam musí mít lidé sluch z oceli.

Zaujalo nás i to, čemu jsme si pracovně začali říkat „hornický paradox“. V podzemí běží stroje za desítky milionů korun, zatímco některé technologie na povrchu vypadají jako památka na šedesátá léta. A přesto to celé funguje jako dokonale sehrané soukolí.

Z dolu jsme si odnesli silný zážitek, který už si pravděpodobně nikdy nezopakujeme. A to nejen proto, že jsme v šatnách museli sundat náš zaprášený „make-up“.

Důl ČSM v Karviné byl posledním aktivním černouhelným dolem v České republice. K 31. lednu byla těžba ukončena a tím se uzavřela jedna dlouhá kapitola českého hornictví.

Ano, těžba uhlí měla svou ekologickou stopu – to je fakt. Zároveň ale ovlivnila životy mnoha generací. A co jsme cítili během návštěvy my? Že pro horníky to nikdy nebyla jen práce. Byla to komunita. Rodina.

A my jsme měli to štěstí, že jsme mezi ně mohli – alespoň na chvíli – sfárat.